Obsah

Stručná historie

Vznik Zlaté Koruny je spojen s klášterem cisterciáků. Založil jej roku 1263 český král Přemysl Otakar II. Dle staré klášterní tradice tak učinil na památku vítězné bitvy u Kressenbrunnu, kterou svedl roku 1260 proti uherskému vojsku Bély IV. K založení ho však jistě vedly i geopolitické a hospodářské důvody. Osazení nového kláštera svěřil mnichům z rakouského Heiligenkreuzu, což bylo v duchu královy politiky propojování českých zemí s nově nabytým Podunajím. Fundátorskou aktivitou na jihu Čech tak zároveň aktivně vstoupil do prostoru, který stále více ovládala mocná místní šlechta - Vítkovci.

Značné pozemkové vlastnictví kláštera nazvaného původně Sancta Spinea Corona (Svatá Trnová Koruna) umožnilo v průběhu 14. století jeho velkorysou výstavbu v gotickém slohu. Feudální krize, která v první polovině 15. století přerostla v Čechách ve vleklý ozbrojený konflikt, se nevyhnula ani Zlaté Koruně. Roku 1420 husité dvakrát zaútočili na klášter a dočasně ochromili jeho život. Ve změněných poměrech 15. a 16. století nedokázali cisterciáci svůj majetek uhájit před agresivní šlechtou, zejména Rožmberky, kteří je o pozemkový majetek oloupili a samotný klášter připoutali ke svému rodovému vlastnictví. Do nástupu rekatolizace po roce 1620 klášter živořil na pokraji zrušení. Pozdější stabilizace, ve srovnání s jinými českými kláštery však nikterak výrazná, se projevila jen postupnými úpravami klášterního areálu v barokním duchu. Aktivity kláštera se v 17. a 18. století nejvíce soustředily na podporu mariánského kultu v nedalekém Kájově, jehož farnost spadala do péče zlatokorunských cisterciáků. Navzdory osvícenským reformám posledního opata Bohumíra Bylanského byl klášter roku 1785 zrušen císařem Josefem II. Hlavní chrám se stal farním kostelem, ostatní svatyně byly uzavřeny, byla ustavena ves Zlatá Koruna, německy zvaná již dříve Goldenkron. Panství získala knížata ze Schwarzenbergu. Noví majitelé pronajímali umělecky nejcennější budovy bývalého kláštera k průmyslovým účelům. Postupně se tu vystřídaly sirkárna, textilní továrna a slévárna se strojírnou. Od roku 1908 zahájili Schwarzenbergové postupné práce na záchraně nejvýznamnějších částí areálu. Po roce 1940, kdy byli Schwarzenbergové nacisty fakticky definitivně zbaveni výkonu vlastnických práv, pokračoval v pietních opravách bývalého kláštera stát. Mezi tím se vesnice uzavřená zpočátku vnějšími zdmi předklášteří rozvinula v obec, která se ve své historické části rozkládá v meandru Vltavy. Novodobá část obce nalezla vhodné místo pro svůj rozvoj vysoko nad řekou v blízkosti vlakového nádraží.

Zlatá Koruna

Pamětihodnosti

Zlatá Koruna se rozkládá v meandru řeky Vltavy, stranou větších sídel a hlavních cest. Volbou místa svého založení naplňovali mniši z řádu cisterciáků ideálně požadavek na větší soustředěnost pro službu Boží a na odloučenost od povrchního světa lidí. Ke své činnosti vytvořili mniši soběstačnou duchovní a hospodářskou jednotku v duchu hesla sv. Benedikta „ora et labora“ (modli se a pracuj). Celý poloostrov postupně zaplnily jednotlivé budovy kláštera uspořádané ve víceméně závazném a logicky propojeném celku. Jádrem areálu byl vždy chrám s přilehlou konventní budovou na čtvercovém půdorysu. Dále byly postaveny budovy opatského příbytku, nemocnice a hostinských pokojů. Na tyto objekty úzce navazovaly hospodářské stavby. V životě konventu hrála důležitou úlohu voda, a to z důvodů ryze praktických i symbolických. Proto bylo využito nejen vody z řeky Vltavy, ale do kláštera zavedli mniši po hřbetu ostrohu asi 3 km dlouhý umělý kanál zvaný Jordánek. Prostředí v tichém údolí ohybu řeky Vltavy bylo pro založení vynikajícím místem. Jediným kompromisem podmíněným terénní situací oproti zvyklosti, jak stavět křesťanské chrámy, je ve zdejším případě neorientovaný, neboli k východu nesměřující presbytář hlavního chrámu. Po husitských válkách se mnišský život stále více soustředil pouze do jádra kláštera a ostatní činnosti ve vnější ohradě zajišťovali laičtí zaměstnanci. Tato část někdejšího kláštera se postupně vyvinula ve stejnojmennou ves. Historická část obce Zlatá Koruna se rozkládá v areálu bývalého kláštera a celek tak představuje plošně nejrozsáhlejší klášterní areál na území České republiky.

Areál kláštera

V roce 1995 byl Klášter Zlatá Koruna vyhlášen národní kulturní památkou. Tvoří jej jádro kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, konventními budovami, opatským domem a s přilehlými zahradami. Do areálu nejcennějších památek patří také někdejší hospodářský dvůr a budovy v okolí gotické vstupní brány – obecní úřad a bývalá fara. Umělecky nejhodnotnější části bývalého kláštera jsou v péči Národního památkového ústavu. Společně s farním, kdysi hlavním klášterním chrámem, jsou interiéry pietně upraveného a mobiliářem vybaveného kláštera nyní součástí prohlídkových tras pro návštěvníky.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Nejvýznamnější stavbou ve Zlaté Koruně je chrám Nanebevzetí Panny Marie. Trojlodní bazilika s příčnou lodí je největší sakrální stavbou na jihu Čech. Byla postavena ve dvou etapách někdy mezi lety 1280–1360 s tím, že výstavba začala asi v křížení hlavní lodě s transeptem a skončila stavbou vstupní části. Na zdech kostela jsou patrné stopy po založení vnějšího opěrného systému. Jedná se o nejstarší doklad o katedrálním řešení nosného systému za pomoci fiál v Čechách, který však nebyl nakonec nikdy proveden. V roce 1420 kostel poničili husité a až do 60. let 17. století zůstal v troskách. Následná raně barokní úprava odstranila čtvrtou loď, kostel byl z větší části nově zaklenut sníženou barokní klenbou a ochuzen o četné středověké artefakty. Přesto gotická rozeta a čelní gotické okno představují vynikající příklad vrcholně gotického stavitelství v Čechách. Nákladná pozdně barokní přestavba chrámu zahájená po polovině 18. století posledním opatem Bylanským se zastavila v době zrušení kláštera na úrovni příčné lodi. Dokončen byl presbytář s oltářem Nanebevzetí Panny Marie a s postranními sochami církevních otců, s kenotafy Přemysla Otakara II. a donátora Bavora III. a další malířské a sochařské práce. Vzácnou památkou významného sakrálního významu pro věřící je gotický obraz Madony zlatokorunské z 1. třetiny 15. století. Patří do okruhu madon krásného slohu reprezentovaného Madonou svatovítskou. V současnosti je v kostele umístěna kopie, originál madony našel v nedávné době nové místo v opatské kapli. Po zrušení kláštera roku 1785 se chrám stal farním kostelem a patronátu se ujali Schwarzenbergové. Ti ve 40. letech 19. století hledali na svých panstvích místo, které by bylo důstojné pro ukládání ostatků zemřelých příslušníků jejich rodu. Než se rozhodli pro novostavbu známé hrobky v Třeboni, uvažovali také o Zlaté Koruně. Z té doby pocházejí také návrhy na novogotickou přestavbu kostela s mohutnou věží v průčelí. Když byla tato perspektiva definitivně opuštěna, bylo přikročeno k rekonstrukci, která dopadla pro siluetu kostela poměrně nešťastně. Byl totiž odstraněn sanktusník z křížení kostela, který příliš zatěžoval krov a gotické štíty i střecha tak získaly současný nízký sklon. Aby kostel neztratil zcela svůj středověký charakter, byly gotické články do nově konstruovaných štítů opět vráceny, ale pohledově bylo chrámu velmi ublíženo. Tato rekonstrukce proběhla v letech 1839–1841. Dalších navrhovaných, často i radikálních přestaveb, se naštěstí kostel již nedočkal.

Velký konvent

S kostelem stavebně souvisel ambit. Jeho dispozice byla závazná a neměnná ve většině středověkých klášterů západní Evropy. Kvadratura konventu, označovaného ve Zlaté Koruně jako velký, pro odlišení od konventu malého, bývalého špitálu, se dodnes dobře zachovala. Stavba ambitu probíhala současně s budování hlavního chrámu. Architektura křížové chodby završené 28 poli křížové klenby a kapitulní síně z první třetiny 14. století se půvabně snoubí s rokokovou štukaturou a freskami z doby posledního opata Bylanského. Poškození maleb a stržení tzv. studniční kaple uvnitř rajského dvora v roce 1828 jde na vrub průmyslovému provozu. Tehdy byl velký konvent proměněn v textilku a od poloviny 19. století v železárnu a strojírnu. Škody, které továrna na klášterních budovách napáchala, se omezily zejména na vnitřní výzdobu. Od roku 1908, kdy došlo k uzavření neperspektivní továrny, probíhaly restaurátorské práce, které přiblížily budovu podobě, jakou měla před rokem 1785. Velkým konventem prochází stěžejní část prohlídkové trasy pro návštěvníky. Interiéry velkého konventu v současné době částečně evokují dobu před zrušením kláštera. Refektář, knihovna a několik cel jsou zařízeny tak, aby připomínaly duchovní život v klášteře. V bývalé klášterní kuchyni je vystavený jedinečný soubor didaktických obrazů zlatokorunské klášterní školy z 2. poloviny 18. století. Prohlídková trasa prochází i dalšími prostory a exteriéry bývalého kláštera jako jsou malý konvent, hlavní chrám nebo opatská kaple.

klášter

Malý konvent a kaple Andělů strážných

Budova tzv. malého konventu, získala své označení v době, kdy sloužila jako hlavní obydlí mnichů v době prořídlého osazenstva po husitských válkách. Hmota objektu prozrazuje několik stavebních fází od pozdní gotiky až po závěrečné období života mnichů v klášteře. Původně tu snad býval špitál, který těsně navazoval na sousední kostelík Andělů strážných. Ten je nejstarší stavební památkou ve Zlaté Koruně. Jeho vznik bývá kladen do poslední čtvrtiny 13. století, někteří badatelé ovšem uvažují už o prvním desetiletí existence kláštera. Kaple je patrová, původní pětiboký presbytář se však nedochoval, takže současný závěr je až z 20. století. Kaple s malým konventem se dočkaly velkých změn v 19. a ve 20. století, kdy byly v několika vlnách opravovány pod různými vlivy měnících se památkářských koncepcí. Kaple se ovšem velkých úprav dočkala již krátce po zrušení kláštera, kdy přestala sloužit jako svatyně. Nejprve byly odbourány kaple P. Marie a z druhé strany sakristie. Poté byla rozebrána hodinová věžička a převezena na nedaleký schwarzenberský zámek Červený Dvůr. Nejtěžší ztráty se kostelík dožil ve 40. letech 19. století, kdy v souvislosti s rozšířením této budovy do tehdejšího továrního dvora překážel presbytář a byl proto zbourán. Dnešní přístavba kaple pochází až z 2. světové války. Červená barva fasády objektu je moderní rekonstrukcí stopově dochované nejstarší omítkové vrstvy ze středověku.

Umělecky nejcennějším architektonickým prvkem je raně gotický portál při západním vstupu do kaple. Kamenicky hodnotný tympanon s vytesanými vinnými listy odkazuje na vazbu cisterciáckého kláštera ke kolébce řádu v burgundském Citeaux (latinsky Cistercium). Chrámový prostor v přízemí v současnosti slouží k příležitostným bohoslužbám a v nedávné době byl vybaven pozdně gotickým křídlovým oltářem, tzv. Němčickou archou a cyklem gotických obrazů s námětem umučení apoštolů z Kájova. Patro kaple slouží jako depozitář rukopisů a prvotisků, které jsou v majetku Jihočeské vědecké knihovny.

Opatství, nádvoří a pivovar

Soubor budov svírající nejprostrannější nádvoří ve Zlaté Koruně ze severní a východní strany je dnes označován jako opatství. Opatovu příbytku však sloužil zejména trakt vystavěný nad říční nivou na východní straně. Na severu k němu přiléhal trakt klášterního pivovaru. Jedná se o objekt se složitým stavebním vývojem, v němž se střídají všechny stavební slohy od gotiky až po současné památkářské úpravy. Gotika prostupuje budovou od hlubokých sklepů do prvního patra, kde je nejcennější prostorou centrální opatská kaple postavená na osmibokém půdorysu. Dnes ukrývá originál Madony zlatokorunské. Renesanční a barokní úpravy dodaly celému objektu malebný ráz s labyrintem chodeb a s úzkými šnekovými schody.

Pro reprezentaci opata bylo dle dobového vkusu postupně upravováno nádvoří na symetrický čestný dvůr, v jehož čele bylo obydlí představeného. Pro tyto účely probourali někdy v 18. století starou ohradní zeď a vložili do ní bránu. Původní vjezd probíhal severně od traktu pivovaru. Právě se rozšiřující a prosperující pivovar se svým provozem se neslučoval s okázalým příjezdem do kláštera a řešení bylo nalezeno vytvořením zmíněného čestného dvora. Pivovar ukončil svou činnost zároveň se zrušením kláštera a prostory podél současného vstupu k pokladně při severní straně areálu, které pro svůj provoz užíval, byly během 19. století užívány utilitárním způsobem. Vinou špatného technického stavu byly na konci 19. století zbourány i barokní lékárna a knihovna nad průjezdem, barokní trakt opatství nad řekou a stará opatská kuchyně s vysokým sopouchem. Dnes tu sídlí správa objektu s technickým zázemím, jsou tady výstavní prostory, pokladna, dále je zde umístěno oddělení historických knižních fondů Jihočeské vědecké knihovny a klášterní areál oživuje také mateřská škola oblíbená rodiči nejen ze Zlaté Koruny, ale i z blízkého okolí.

koruna

Zahrady

Barokní veduty kláštera znázorňují barokní okrasné a užitkové zahrady, které obklopovaly komplex kláštera. Pozornost zaujmou především tři rozsáhlejší zahrady. Kuchyňská a zásobovací zahrada, která přiléhala ke klášterní kuchyni, dále okrasná zahrada konventní a nejnáročnější zahrada opatská umístěná za traktem opatského domu a pivovaru. Konventní zahrada sloužila - jak je z názvu zřejmé - pro rekreaci celého osazenstva konventu, do opatské zahrady měl přístup zejména opat, který ale dával svolení ke vstupu také ostatním členům kláštera i žákům zdejší vzorové školy. Okrasné zahrady byly opatřeny i vodotrysky a byly upraveny do podoby pravidelné francouzské zahrady. Po zrušení kláštera neměl kdo dále o zahrady pečovat, proto z jejich náročné barokní úpravy nezbylo vůbec nic. Dnes jsou všechny tyto plochy zahradnicky udržovány, většinou mají sadovou úpravu. Zatímco před zrušením kláštera měl konvent 34 členů a několik desítek hospodářských zaměstnanců a poddaných, kterým povinnosti vůči klášteru vyplývaly z jejich feudální závislosti, dnes o klášter pečuje pouze 5 zaměstnanců vybavených nezbytnou mechanizací.

Historická část obce

Návštěvník přicházející do Zlaté Koruny vnímá vesnici a klášter odděleně. Toto rozdělení v minulosti neplatilo. V době existence konventu do roku 1785 se v tomto údolí nacházel pouze klášter. Teprve po jeho zrušení vznikla ve vnější ohradě ves, zatímco vnitřní areál získali Schwarzenbergové a po konfiskaci stát. Tím se osudy obou částí původně jednotného urbanistického útvaru do značné míry rozdělily.

Vesnice, hospodářský provoz

Cisterciácké kláštery se snažily být soběstačné. Proto zakládaly mj. i chmelnice a vinice. Pivo ze zdejšího chmele mniši vařili v klášterním pivovaru, který se ve Zlaté Koruně nacházel v sousedství opatského domu. Kromě tohoto pivovaru měl klášter před svým zrušením ještě dva další pivovary na svém panství (v Chlumečku u Křemže a v Keblanech u Trhových Svin). Obytné domky vznikaly teprve v barokní době u středověké klášterní hradby. Rodiny klášterních zaměstnanců, které v nich bydlely, daly základ trvalému osídlení vesnice rodící se uvnitř hradeb kláštera. Osada se začala s novými příchozími zahušťovat domky hlavně po zrušení kláštera, kdy se do roku 1827 počet zdejších stavení ztrojnásobil. Přírůstek obyvatel souvisel s pracovními příležitostmi, jež tu byly od roku 1801 v nově zakládaných manufakturách a později továrnách ve velkých uprázdněných objektech bývalého kláštera. Budova uprostřed historické části vsi je středověkého původu, jak je patrné ze stupňovitých štítů a je dosud zachována v téměř původní podobě. Sloužila snad jako tzv. hospic, čili dům pro poutníky a další nemocné, kteří nepatřili k členům konventu. Později zde Schwarzenbergové provozovali knížecí hostinec a v současnosti je tu kromě bytů umístěna i pošta. Nedaleko odtud bývala klášterní sýpka. Tuto budovu můžeme dosud spatřit na zdejší návsi. Je barokního původu z doby okolo roku 1686.

Do areálu národní kulturní památky patří také někdejší hospodářský dvůr. Klášter jej založil nejpozději v 16. století. V předhusitských válkách se zřejmě nacházel ve vyvýšené poloze uprostřed polností v místech současné novodobé zástavby v horní části obce, ale z jeho původní středověké stavby nic nezbylo. Hospodářský dvůr využívali po zrušení kláštera Schwarzenbergové a později místní statkáři. Svému účelu sloužil až do kolektivizace v polovině 20. století. Komplex zemědělského areálu tvoří komplex budov od 16. do počátku 20. století.

Za sýpkou bylo v posledních letech kláštera i v prvních desetiletích po jeho zrušení běleno plátno, které klášter dodával mimo jiné též státnímu eráru pro vojenské účely. Dalším zdrojem zisku kláštera byly výroba a prodej sanytru a potaše, který se připravoval v provozech v okolí sýpky. Sanytr sloužil zejména pro výrobu střelného prachu, potaš pro výrobu skla v nedalekých šumavských sklárnách. Po zrušení kláštera se tato výroba zde ve Zlaté Koruně ještě rozšířila, a to částečně v režii státu, částečně ji provozovali Schwarzenbergové. Výroba sanytru i potaše tu přetrvala až do poloviny 19. století.

klášter

Fara, brána a obecní úřad

Branou vedle současného obecního úřadu se vstupovalo do vnitřní části kláštera, která je dnes národní kulturní památkou. Brána je gotická a střežila ji původně také gotická bašta, později několikrát přestavovaná a upravovaná. V době úpadku kláštera v 16. století v baště bydlel i opat. Tehdy byla opatřena renesanční rustikou, dosud zachovalou. Bašta bývala až do roku 1836 o patro vyšší. V jejím sousedství byla do 40. let 19. století kuchyně s vysokým sopouchem. Dnes na jejím místě stojí patrová novorenesanční přístavba z 90. let 19. století. Po zrušení kláštera byla totiž bašta adaptována pro nově založenou farnost. Faráři i s kaplany zde žili až do 70. let 20. století. Naproti u brány stávala v dobách kláštera vrátnice, bylo tu obydlí vrátného (obvykle nejstaršího člena konventu) a bývala tu také lazebna. Po zrušení kláštera v roce 1787 byla budova upravena pro potřeby slavné zlatokorunské školy. Učil v ní tehdy obrozenecký kantor Antonín Borový (1755–1832), spisovatel, přítel Václava Matěje Krameria a skladatel kostelních písní.

Kostel sv. Markéty a brána

V době trvání kláštera přicházeli poutníci ke kostelu sv. Markéty a k první bráně. Tento kostel je dle pověsti starší než klášter, ale ve skutečnosti pochází asi ze 14. století a na konci 15. století byl pozdně goticky přestavěn na dvojlodí. Sloužil věřícím z okolí kláštera a také pro poddané žijící a pracující v řemeslnických domcích uvnitř předklášterní ohrady.  Pro ně nebyl vstup na bohoslužby do hlavního chrámu umožněn, neboť klášter se řídil zásadami tzv. klausury a pobyt v jeho jádru byl určen jen členům konventu a dalším přesně vybraným osobám. Po zrušení kláštera byl uzavřen i kostel. Budova pak měla různé, především hospodářské využití. Od roku 1843 tu sušická firma Fürth, později přetvořená ve světoznámý podnik Solo Sušice, vyráběla sirky. Sirkařská výroba ve Zlaté Koruně skončila v roce 1902, pak tu schwarzenberská lesní správa ubytovávala lesní dělníky, dnes je dům prázdný. Pochopitelně každá změna funkce objektu sebou přinášela přestavby, a tak hned na konci 18. století byla rozebrána barokní věž a přenesena na nově postavený kostelík v Hodňově na Šumavě, na jehož báni je možno dosud spatřit symbol římské číslice XIV, která značila zlatokorunské bratrstvo 14. svatých pomocníků. Těleso původní gotické věže, která předcházela té barokní, je dosud zachováno v pozici nad bývalým triumfálním obloukem na současné půdě kostela ve výši asi 4 metrů. Na konci 18. století byla zbourána klenba a po požáru roku 1854 byl objekt zcela přestavěn a rozšířen. Dosud zachovanou zvláštností jsou z tělesa stavby vystupující gotická nároží. Pozdně gotická brána v sousedství upomínala na skutečnost, že klášter byl ohrazen lehkou obrannou hradbou. Smutnou skutečností je, že brána byla stržena a odstraněna až v roce 1960 při vojenském cvičení.

Mlýn, jez a náhon

Na okraji údolní nivy řeky Vltavy měl klášter postavený mlýn. Mlela se tu mouka, později tu přibyla i pila. První zmínky o mlýnu jsou již ve středověku, od roku 1686 máme o jeho umístění jasnější představu. S mlýnem souvisel jez s náhonem, které jsou k tomuto roku také písemně doloženy. Jez doplněný o malou hydroelektrárnu stojí dosud. Znají jej všichni vodáci projíždějící na lodích po řece okolo Zlaté Koruny. V současnosti využívají vodáckou propust s retardérem pro ryby. Donedávna tu byla širší a krátká vorová propust určená pro voroplavbu. V době její největší slávy od konce 19. století do druhé světové války byla Zlatá Koruna a zejména Rájov pověstnou štací pro tzv. šífaře.

Mlýn začátkem 19. století vyhořel a po přestavbě byl výrazně rozšiřován, až dostal dnešní podobu. Zařízení mlýnice na mouku z počátku 20. století, které se říká americká soustava, je dosud zachováno. Náhon od mlýna pokračoval jednak dosud existující mlýnskou stokou, jednak již zaneseným poměrně mohutným klenutým kanálem, který přiváděl vodu pod vystupující barokní trakt kláštera a zároveň sloužil jako kanalizační řad pro klášter a jeho obyvatele.

Dnes nejběžnější příchod do Zlaté Koruny přes vltavský most postavený až počátkem 19. století je poměrně mladý. Před jeho vybudováním vedly hlavní cesty do kláštera po levém břehu řeky, ale hlavně z horní části dnešní obce.

Příchod do historické části Zlaté Koruny a potok Jordánek

Předělem mezi novodobou a historickou částí obce je prudký svah zvaný Kotrbíz, kudy odjakživa přicházela hlavní cesta do kláštera. Dosud živý název je českou zkomoleninou starého německého pojmenování luk nad klášterem Gotteswiese (Boží luka) a upomíná na hřbitov, který tu existoval přibližně sto let po zrušení kláštera a z něhož se dochovala pouze masívní kamenná ohradní zeď. Dávno předtím než tu vznikl hřbitov, vykopali mniši strouhu vedoucí z lesů na svazích hory Kleť, kterou byla do kláštera přiváděna čistá pramenitá voda. Tento umělý kanál dosud existuje. Je tři kilometry dlouhý a od časů klášterního života se dodnes nazývá v duchu biblické symboliky Jordánek. Z umělého kanálu vedeného po hřbetu úzkého ostrohu bývala rozváděna voda do všech klášterních zařízení, která nemohla být napojena na řeku Vltavu. Nedaleko od nádraží na plošině nad Kotrbízem, kde se dnes rozkládá novodobá část Zlaté Koruny, byl na kanál napojen již neexistující ovčín a rybí sádky. Pod svahem, který odděluje horní a historickou část obce, stál dům porybného dosud zvaný „U fišmajstra“, v němž býval také malý krupařský mlýn. Do klášterního areálu vstoupil Jordánek u bývalého kostela sv. Markéty, dále napájel některé klášterní domky, v nichž pracovali řemeslníci pro konvent. Nakonec byla voda z kanálu svedena do haltýře či opatského rybníčku. Odtud v dosud částečně zachovaných rourách býval napájen hospodářský dvůr a okrasné zahrady.

Existenci dnes skrytého kanálu v blízkosti kláštera připomíná také barokní socha sv. Jana Nepomuckého. Plastiky světce bývaly ve venkovním prostoru symbolicky totiž téměř vždy umisťovány na mosty, můstky nebo aspoň do sousedství vodního toku., v tomto případě již zmíněného Jordánku.

kostel

Okolí

Zlatá Koruna není už dávno omezena jen na někdejší klášterní areál. V blízkosti původně vzdáleného zlatokorunského nádraží na trati vedoucí z Českých Budějovic směrem na Šumavu vybudované v roce 1891 vzniklo sídliště rodinných domků zabírající plochou terasu vysoko nad historickou částí Zlaté Koruny.

Součástí obce Zlatá Koruna jsou také dvě vsi – Rájov a Plešovice. Obě menší osady jsou také dobře známé vodákům a turistům. Rájov zejména jako oblíbená vodácká zastávka, Plešovice pak především jako křižovatka turistických cest mezi Zlatou Korunou, Kletí a zříceninou hradu Dívčí kámen.

Rájov leží necelý 1 km od Zlaté Koruny. Vznikl nejpozději na počátku 14. století. Jeho dějiny byly vždy spjaty s důležitou silnicí od Českých Budějovic na Krumlovsko při brodu a později u mostu přes Vltavu. Od středověku se tu vybíralo za přechod mýto. Tehdy se jednalo o bohatou a velikou vesnici. V současnosti se hlavní dominantou Rájova stal rekonstruovaný hostinec Na kovárně. Jak název napovídá, stojí na místě někdejší kovárny uprostřed návsi.

Plešovice se nacházejí asi 1,5 km od Zlaté Koruny. Prochází tudy železniční trať ve směru České Budějovice - Černý Kříž - Volary/Nové Údolí. Součástí území obce je i nedaleký kamenolom s těžbou granulitu, který patří k největším v České republice. Plešovice jsou malebnou jihočeskou vsí rozloženou na úpatí hory Kleť. Okrouhlou náves obklopují tradiční selské statky, z nichž některé zdobí honosné křídlové štíty v duchu jihočeského baroka.

 

Autor textu: Mgr. Jindřich Špinar